Tři papežské konstituce ze 16. století a pavlovské privilegium

Pápež Pavol III. (1534-1549)

Pápež Pius V. (1566-1572)

Pápež Gregor XIII. (1572-1585)

Úvod

Obrácení k víře a přijetí křtu v dobách velkého rozvoje misionářské činnosti během šestnáctého století v Asii, v jižní a střední Americe a v oblasti Karibských ostrovů přivádělo tamní nové křesťany do specifických obtíží. Misionáři se setkávali s domorodci, kteří byli ochotni přijmout křesťanství, ale zároveň se tím dostávali do různě komplikovaných situací v oblasti manželství a rodiny. Jednou z problematických okolností bylo mnohoženství, které bylo v rozporu s křesťanským monogamním pojetím manželství a rodiny.(1) Jiné problémy souvisely s obchodem s otroky. Misionáři se totiž setkávali s ženami a muži, kteří byli násilně odvezeni do otroctví, a tak odděleni od svých manželů a manželek, jejichž osud byl nyní neznámý. Pokud tito násilně odvezení přijali v nové zemi křest, bylo otázkou, zda mohou nyní uzavřít další, tentokrát kanonické manželství. Bylo totiž většinou nemožné se prvního partnera podle pavlovského privilegia dotázat, zda chce respektovat novou víru u svého manžela nebo manželky, nebo zda od něj chce odejít a umožnit tak nově pokřtěnému uzavřít nové manželství. Navíc se často ani nedalo zjistit, zda první manžel, nebo manželka nebyl mezi tím pokřtěn.

Tři papežské konstituce z let 1537, 1571 a 1585 udělovaly misionářům zvláštní pravomoci, které umožňovaly řešení zmíněných situacích v misijních zemích, vzdálených od Evropy nejenom zeměpisně, ale i kulturně a sociálně. Tyto konstituce nebyly formálně vyhlášeny jako všeobecný církevní zákon, pouze udělovaly fakulty některým misionářům, a to ve formě privilegia, vůči lidem v misijních oblastech, a byly platné pouze v misijních oblastech, pro které byly vyhlášeny.(2)

Konstituce Altitudo divini consilii

V roce 1537 papež Pavel III.(3) v konstituci Altitudo divini consilii(4) dovoloval muži, který chtěl přijmout křest, měl v té době několik manželek a nemohl si vzpomenout, která z nich byla první, aby uzavřel manželství s jednou-kteroukoli z nich a ostatní propustil bez formálního dotazování, zda jsou ochotné respektovat jeho novou víru. Avšak v případě, že si obrácený muž pamatoval, která z jeho žen se stala jeho první manželkou, musel si nechat jako manželku právě ji. V případě, že by si chtěl vzít jinou než první, bylo třeba respektovat požadavky pavlovského privilegia a dotázat se první manželky, zda chce odejít, nebo zda je ochotna respektovat novou víru jejího manžela. Touto konstitucí papež dovoloval zrušit první platně uzavřené manželství bez formálního dotazování v případě, že byly splněny stanovené podmínky. Fakulta stanovená v této konstituci byla dána španělským františkánským misionářům, kteří hlásali křesťanství na Antilách, ve velké části jižní Ameriky a na Filipínských ostrovech.

Následuje vybraná část latinského textu z konstituce Altitudo divini consilii a pracovní překlad do češtiny:

„Co se týká … jejich manželství stanovíme, že je třeba zachovat toto: Ti, kteří před obrácením měli podle svých tradic více manželek a nepamatují si, kterou si vzali jako první, když se obrátí na víru, ať si vezmou tu z nich, kterou chtějí, a s touto nyní (per verba de praesenti) uzavřou manželství, jak je to pravidlem. Ti, kteří si pamatují, kterou si vzali jako první, ostatní propustí, a první si ponechají.“

Konstituce Romani Pontificis

Konstituce papeže Pia V.(5) Romani Pontificis(6) z roku 1571 dovolovala nově pokřtěnému muži, který měl podle domorodých tradic více manželek, aby zůstal s jednou z nich, a ostatní aby propustil. Konstituce stanovila, že si smí vybrat a ponechat jako manželku tu, která s ním bude pokřtěna, ale nemusí to být nutně ta, kterou si vzal časově první v pořadí. Konstituce nestanovila nic o dotazování, které je podmínkou aplikace pavlovského privilegia. Takto tedy tato konstituce benevolentně rozšířila možnosti dané předchozí konstitucí papeže Pavla III.

Následuje vybraná část latinského textu z konstituce Romani Pontificis a pracovní překlad do češtiny:

„Protože … nevěřícím původním obyvatelům (Indis) je dovoleno mít více manželek, které oni sami ze zcela nepatrných důvodů zapuzují, proto se stalo, že manželům, kteří přijali křest, bylo dovoleno, aby si ponechali tu manželku, která byla pokřtěna spolu s manželem. Často se stává, že to není první manželka, čímž bývají služebníci svátostí i biskupové velmi zneklidněni, protože se domnívají, že toto není pravé manželství. Ale protože je velmi tvrdé, aby se tito původní obyvatelé odloučili od svých manželek, se kterými přijali křest, a protože bývá velmi obtížné, aby našli první ženu, a protože se chceme s otcovským ohledem velkoryse postarat o situaci těchto obyvatel a zároveň osvobodit biskupy a služebníky svátostí od těchto pochybností, proto z naší vlastní iniciativy a na základě jisté znalosti a plnosti apoštolské moci dovolujeme těmto obyvatelům, kteří, jak bylo řečeno, byli nebo budou pokřtěni, aby zůstali s manželkou, která s nimi byla nebo teprve bude pokřtěna jako s legitimní manželkou, a ostatní ženy aby propustili. Apoštolskou mocí pak vyhlašujeme toto manželství jako legitimní.“

Konstituce Populis ac nationibus

V roce 1585 papež Řehoř XIII.(7) v konstituci Populis ac nationibus(8) autorizoval některé misionáře k tomu, aby dovolili obráceným Afričanům uzavřít další manželství, pokud byli odloučeni od svých prvních manželů nebo manželek kvůli otroctví. Na základě této konstituce byla jejich první manželství zrušena, třebaže neproběhla potřebná formální interpelace, a ani se nedalo vyloučit, že jejich první manželé nebo manželky mezitím případně nepřijali křest.

Následuje vybraná část latinského textu z konstituce Populis ac nationibus a pracovní překlad do češtiny:

„Vůči lidem a národům, kteří se nedávno obrátili od pohanských omylů ke katolické víře, je vhodné ohledně uzavírání manželství postupovat shovívavě, aby tito lidé, kteří nejsou zvyklí žít zdrženlivě, kvůli náročným požadavkům neochabli ve víře a neodvrátili svým příkladem od přijetí víry i druhé. Často se stává, že mnoho nevěřících obojího pohlaví, ale především mužů z Angoly, Etiopie, Brazílie a jiných oblastí, poté co uzavřeli manželství svým tradičním způsobem, se stali válečnými zajatci a byli odvlečeni ze své vlasti a od svých manželek nebo manželů do vzdálených krajů, a potom ať už ti, kteří se stali zajatci (otroky) nebo ti, kteří zůstali ve vlasti, když se obrátí k víře, pochopitelně, nejsou schopni se dotázat svých vzdálených nevěřících manželek nebo manželů, zda chtějí s nimi žít bez urážení Stvořitele, protože se do nepřátelských a necivilizovaných oblastí nedostanou poslové, nebo ani neví, do kterých zemí se jejich manželky nebo manželé dostali, nebo délka cesty způsobuje velké obtíže. Tato manželství uzavřená mezi nevěřícími považujeme za pravá, ale ne natolik pevná, aby nemohla být zrušena z přesvědčivých a nezbytných důvodů, a proto … místním ordinářům, farářům a kněžím ze Společnosti Ježíšovy … udělujeme dovolení dispensovat ve zmíněných regionech křesťany obojího pohlaví, kteří se vážně obrátili k víře, ale ještě před křtem uzavřeli manželství, aby kdokoli z nich – zatímco jejich nevěřící manželka nebo manžel jsou ještě živi, a bez toho, že byl žádán její nebo jeho souhlas nebo byla obdržena její nebo jeho odpověď – směl uzavřít církevní manželství, třebas i v jiném ritu, a dokud budou žít, zůstat dovoleně v tomto manželství, které bylo dokonáno, jestliže je jisté, i jen z mimosoudního řízení, že první manželka nebo manžel je nepřítomen, jak bylo řečeno dříve, a nemůže být informován přiměřeným způsobem nebo, pokud byl informován, ve stanoveném čase neodpověděl. Rozhodujeme, že tato nová manželství jsou platná a pevná, nemají být zrušena, a děti z těchto manželství jsou legi-timní, i kdyby se později ukázalo, že první manželka nebo manžel nemohli dát najevo svou vůli, protože jim to bylo legitimně znemožněno, nebo i kdyby se ukázalo, že v době uzavírání druhého manželství už byli obráceni.“

Nerozlučitelnost manželství

Z pastoračního hlediska konstituce umožňovaly řešit obtížné manželské situace, které vznikaly v souvislosti s hlásáním křesťanství nekřesťanským národům. Z kanonického hlediska se tyto konstituce dotýkaly problematiky manželské nerozlučitelnosti a zrušení manželství. Podle kanonického pojetí je manželství chápáno jako trvalé a nerozlučitelné společenství muže a ženy, a to jak v případě manželství pokřtěných, tak i nepokřtěných. Toto trvalé a nerozlučitelné společenství začíná manželským slibem.(9)

Tímto slibem vzniká manželský svazek, pro který se v kanonickém právu používá termín vinculum.(10)

Manželský svazek v sobě zahrnuje práva i povinnosti manželů ve společném manželském životě, trvá až do smrti jednoho z manželů a manželé nemají moc tento svazek svým rozhodnutím zrušit.(11)

Kanonické právo vztahuje trvalost a nerozlučitelnost manželského svazku jak na manželství mezi pokřtěnými, tak také na manželství nepokřtěných. Podle kanonického chápání totiž muž a žena, ať už jsou pokřtění, nebo nepokřtění, uzavírají platné manželství za podmínek, že jsou způsobilí uzavřít manželství, že složí manželský slib, a že splní formality, které jsou k uzavření manželství tradičně vyžadovány v jejich zemi a v jejich společnosti.(12)

Neznamená to, že by kanonisté překračovali meze své kompetence a nárokovali si pravomoc v oblasti manželského práva i mezi nepokřtěnými. Znamená to pouze, že v případě, že si nekatolík chce vzít katolíka, se kanonické manželské právo vztahuje jak na katolíka, tak na nekatolíka.(13)

Odloučení manželů

V případech, kdy společný život v jedné domácnosti je neudržitelný nebo přímo škodlivý, ať už pro některého z manželů nebo pro děti, může dojít k odloučení manželů tak, že tito dva nežijí nadále v jedné domácnosti. Toto vzájemné existenciální rozdělení však podle kanonického chápání neznamená zrušení manželského svazku, nýbrž jde výhradně o fyzické odloučení manželů za trvání manželského svazku (de separatione manente vinculo). Manželský svazek je tu totiž chápán tak, že přesahuje existenciální vztah mezi manžely a trvá i v případě, že se faktický vztah mezi manželem a manželkou rozpadl.(14) I když odloučení manželů ruší práva a povinnosti společného manželského života, toto odloučení neumožňuje manželům uzavřít nové manželství.

Zrušení manželství

Věrnost Ježíšovu učení o manželské nerozlučitelnosti a zároveň vnášení evangelních hodnot i do obtížných a někdy neudržitelných manželských situací vedly a vedou k diferencovaněji chápanému pojetí nerozlučitelnosti manželského svazku. Kanonisté rozlišují mezi vnitřní a vnější nerozlučitelností manželství. Všechna manželství, která byla legitimně uzavřena, ať už se jedná o manželství mezi pokřtěnými nebo nepokřtěnými, jsou vnitřně nerozlučitelná, tj. nemohou být zrušena samotnými manžely. Avšak ne všechna manželství jsou nerozlučitelná z vnějšku. V jednotlivých případech může být manželství zrušeno buď splněním zákonně stanovených podmínek, nebo rozhodnutím kompetentní církevní autority. V prvním případě by se jednalo např. o pavlovské privilegium a ve druhém případě o zrušení manželství ve prospěch víry.(15)

Konstituce a pavlovské privilegium

Už od počátku dějin církve se křesťané dostávali do situací, ve kterých se nerozlučitelnost manželství střetává s jinými křesťanskými hodnotami. Jednou takovou situací je konflikt mezi setrváním v manželství, které uzavřeli dva nepokřtění, a přijetím nové (křesťanské) víry jedním z nich. Pavlovské privilegium dovoluje za určitých podmínek zrušit legitimní manželství dvou nepokřtěných. Klíčovými momenty ke zrušení takového manželství jsou na jedné straně neochota nepokřtěného respektovat víru nově pokřtěného a na druhé straně umožnění nově pokřtěnému žít podle víry. Prakticky se na základě tohoto privilegia ruší první, platně uzavřené manželství a umožňuje, aby nově pokřtěný mohl uzavřít nové manželství, ve kterém by mohl žít podle víry.(16)

Tři papežské konstituce ze 16. století také řešily konfliktní situace, ve kterých se střetává nerozlučitelnost manželského svazku nepokřtěných a život podle nově přijaté víry jednoho z nich a dovolovaly zrušit první manželství a uzavřít nové manželství. Na první pohled se zdá, že v těchto třech konstitucích papežové pouze aplikovali pavlovské privilegium v situacích, které apoštol Pavel nemohl předvídat, a že tedy tyto tři papežské konstituce byly pokračováním pavlovského privilegia v nových historických situací.(17) Ve třech podstatných momentech se konstituce shodovaly s pavlovským privilegiem. Tyto konstituce dovolovaly zrušit pouze manželství, které uzavřeli muž a žena, a oba byli v době sňatku nepokřtění. Později jeden z nich přijal křest. V souvislosti s tím žádal o zrušení prvního manželství, aby mohl uzavřít nové, kanonické manželství.(18)

Zároveň se však tyto konstituce od pavlovského privilegia v některých momentech odlišovaly, takže řada autorů zdůrazňuje, že se v těchto konstitucích nejednalo pouze o další aplikaci pavlovského privilegia.(19) Jeden z rozdílů se týkal interpelací. Pavlovské privilegium stanoví, že poté, co jeden z manželů uvěří a rozhodne se přijmout křest, je třeba vzít v úvahu postoj nevěřící strany, a pokud ta je ochotna respektovat víru nově pokřtěného manžela, oba mají zůstat spolu v manželství. Pouze v případě, že nevěřící nechce respektovat nově pokřtěného, je dovoleno pokřtěnému z manželství odejít.(20) Pavlovské privilegium vyžaduje interpelace, kromě případu, kdy je od nich udělena dispens. V reakci na konkrétní okolnosti žádná z konstitucí nevyžadovala dotazování se nepokřtěné strany, zda je ochotna žít s nově pokřtěným a respektovat jeho novou víru, ale dovolovala při splnění stanovených podmínek uzavřít druhé manželství omissis interpellationibus.(21)

Konstitucí Altitudo divini consilii se dovolovalo muži, který měl několik manželek a nemohl si vzpomenout, která z nich byla první, aby uzavřel manželství s jednou-kteroukoli z nich a ostatní propustil bez interpelace, bez formálního dotazování, zda některá z nich, a možná zrovna ta, kterou si vzal jako první, je ochotna respektovat jeho novou víru a žít s ním. Pouze v případě, že si obrácený muž pamatoval, která z jeho žen se stala jeho první manželkou, musel si nechat jako manželku právě ji a respektovat tak kanonické pojetí, že totiž manželský slib s první manželkou dal vzniknout manželskému svazku, a tím byl zároveň překážkou ke vzniku manželství s dalšími ženami, se kterými začal žít později.

V další konstituci Romani Pontificis byla tato benevolence rozšířena ještě více. Dovolovala totiž nově pokřtěnému muži, který měl podle domorodých tradic více manželek, aby s jednou z nich zůstal a ostatní propustil. Konstituce stanovila, že si smí vybrat a ponechat jako manželku tu, která s ním bude pokřtěna, ale nemusí to být nutně ta, kterou si podle místních tradic vzal první v pořadí. Konstituce nestanovila nic o dotazování, které je podmínkou aplikace pavlovského privilegia. Takto tedy v některých případech konstituce dovolovala zrušit první manželství muže s jeho první ženou, po křtu si ponechat jinou ženu a žít s ní v manželství.

Třetí konstituce Populis ac nationibus reagovala na okolnosti, ve kterých bylo velmi obtížné nebo spíše nemožné provést dotazování kvůli tragickému a násilnému rozdělení manželů. Tato konstituce autorizovala misionáře k tomu, aby dovolili obráceným Afričanům uzavřít další manželství, pokud byli odloučeni od svých prvních manželů nebo manželek kvůli otroctví. Na základě této konstituce mohla být jejich první manželství zrušena, třebaže neproběhla formální interpelace, jak to vyžaduje pavlovské privilegium, a ani se nedalo vyloučit, že jejich první manželé nebo manželky mezitím přijali křest. I když tedy zrušení prvního manželství vycházelo z předpokladu, že se manželé z tohoto manželství už nikdy nenajdou, na druhou stranu se to, alespoň teoreticky, nedalo vyloučit. Konstituce stanovila, že toto druhé manželství musí být bráno jako platné i v případě, že by se objevil manžel nebo manželka z prvního manželství a ukázalo se, že se k dané situaci nemohl nebo nemohla vyjádřit.

Konstituce Populis ac nationibus se odlišovala od pavlovského privilegia ještě v jednom zásadním momentu. Řehoř XIII. totiž jasně stanovil, že nové manželství, které uzavře pokřtěný, je třeba považovat za platné, i kdyby později vyšlo najevo, že nepokřtěná strana mezitím také přijala křest. První manželství je tak zrušeno nejen ve smyslu privilegia „in favorem fidei“, ale také silou nejvyšší autority v církvi, která přísluší papeži. Tak se v této konstituci objevil zárodek přesvědčení, že papež má moc zrušit manželství nepokřtěných z pastoračních důvodů, aby totiž bylo umožněno uzavřít kanonické manželství pokřtěnému. Toto přesvědčení však bylo v měnících se historických okolnostech rozvinuto až o tři století později, a dosud je otázkou teologických studií.(22)

Hodnocení

Studované papežské konstituce umožňovaly kanonické a pastorační řešení specifických případů, ve kterých se dostávaly do konfliktu dvě důležité lidské a křesťanské hodnoty – stabilita a trvalost manželství a život podle víry. Dá se říci, že konstituce měly ohled na polygamní manželství a na místní zvyky, a shovívavě, a přece bez jakékoli polovičatosti uváděly do praxe nové křesťanské požadavky manželského a rodinného života. Otevíraly také cestu k uzavření nového manželství v situacích životní nejistoty, kdy nebylo jasné, kdo byl první manželkou nebo v situaci násilného odloučení manželů.

Konstituce se týkaly případů, ve kterých výchozí situací bylo vždy manželství nepokřtěných. Novým momentem byl křest jednoho z manželů. Výhledem bylo umožnění žít podle víry, což bylo v konkrétní situaci podmíněno zrušením tohoto manželství a uzavřením nového, kanonického manželství. Už dříve známé pavlovské privilegium, kromě přesně vymezených případů dispense, vyžadovalo interpelaci nepokřtěného, a pouze v případě negativní odpovědi dovolovalo nově pokřtěnému uzavřít nové manželství, čímž bylo první manželství zrušeno. Tři studované konstituce nevyžadovaly interpelaci nepokřtěného, ale stanovily okolnosti, při jejichž splnění bylo dovoleno uzavřít nové manželství, přičemž dřívější manželství bylo zrušeno. Konstituce, stejně jako pavlovské privilegium uměly ocenit trvalost manželského svazku. Avšak v situaci, kdy trvalost manželského svazku a život podle nově přijaté víry byly v konfliktu, konstituce, stejně jako pavlovské privilegium otevíraly cestu k opuštění prvního manželství a životu podle nové víry v novém manželství.

Konstituce v kodexu 1917

Studované papežské konstituce z šestnáctého století udělovaly zvláštní pravomoci misionářům a umožňovaly řešení pastoračně problematických situací v misijních zemích. Mimo misijní oblasti zůstaly tyto konstituce téměř neznámé, a asi i z tohoto důvodu o nich kanonisté nediskutovali a nehodnotili jejich význam v pastoraci.(23) Teprve mnohem později pod vlivem měnící se sociální a náboženské situace v Evropě a jinde ve světě koncem devatenáctého a na začátku dvacátého století byla platnost těchto konstitucí vyhlášením v kodexu kanonického práva z roku 1917 rozšířena také na jiná území při zachování stejných podmínek.(24) Z textu kánonu 1125 není jednoznačně zřejmé, zda požadavek stejných podmínek (in eisdem adiunctis) omezoval aplikaci těchto konstitucí na území, kde jsou stejné podmínky jako ty, pro které byly konstituce původně vyhlášeny, nebo zda se požadavek stejných podmínek vztahoval k jednotlivým případům. V prvním případě by praktická aplikace konstitucí byla zřetelně užší, zatímco ve druhém případě při zachování stanovených podmínek by bylo možné aplikovat privilegia z konstitucí na více konkrétních případů. Většina kanonistů se přikláněla k druhému způsobu,(25) protože odia restringi, et favores convenit ampliari.(26)

Během revize současného kodexu se příslušná komise v roce 1973 přiklonila k názoru, že bude lépe neodvolávat se v novém kodexu na tyto konstituce, jako tomu bylo ve starém kodexu, ale převzít jednotlivé prvky tří papežských konstitucí a formulovat je pro současnou situaci.(27) Texty konkrétních navržených kánonů byly znovu diskutovány v roce 1978(28) a konečně byly vyhlášeny v kodexu 1983.(29)