Kanonickoprávní řešení sexuálních deliktů katolických duchovních

Úvod

Nacházíme se v období, kdy se více než v minulosti hovoří o selháních katolických duchovních, především kněží, v sexuální oblasti. Tato skutečnost je pochopitelná jak pro daleko větší otevřenost, s jakou se o tomto tématu v dnešní době hovoří, tak i pro podstatně větší prostor, který těmto tématům dávají sdělovací prostředky. Lze říci, že sexualita se v naší společnosti stala již běžným tématem – a to mnohdy až v přehnané míře. Věřící lidé jako jednotlivci i Církev jako společenství žije v této konkrétní době a prostředí, což má nutně dopad i na život uprostřed Církve a její složky.

Není tedy divu, že jak v Církvi samotné, tak především mimo ni jsou otevírána témata sexuality ve spojení s osobami, které Církev ve společnosti reprezentují. Proto jsou také selhání duchovních osob, především kněží, v sexuální oblasti dnes podstatně víc probírána, než tomu bylo v minulosti (a to i veřejně, často ve sdělovacích prostředcích). (1)

Tento článek se snaží stručnou a přehlednou formou představit, jaké možnosti reakce na selhání katolických duchovních dává katolické církevní právo do rukou nositelů autority v Církvi a k čemu je zavazuje. V prvním úseku přitom vyjde ze stručného shrnutí důvodů, pro něž jsou tato selhání tak závažná. Dále v druhém úseku představí, jaké delikty v této oblasti jsou obsaženy v Kodexu kanonického práva z r. 1983 (dále jen CIC/1983), a ve třetím úseku velmi stručně popíše proceduru vedoucí k uložení nebo úřednímu zjištění trestu dle CIC/1983. Ve čtvrtém úseku uvede, jaké delikty si pro sebe rezervuje Kongregace pro nauku víry (dále jen Kongregace) na základě svých norem z r. 2001, a v pátém úseku pojedná o proceduře projednávání těchto deliktů. V posledním šestém úseku se bude věnovat tomu, jaký vztah má v případě sexuálních deliktů duchovních církevní soudnictví k světskému trestnímu právu platnému v České republice.

I. Důvody závažnosti selhání duchovních v sexuální oblasti

Odvozování závažnosti selhání duchovních v sexuální oblasti především, nebo dokonce pouze ze společenského dopadu by bylo příliš krátkozraké, ba utilitaristické. Je třeba – jako věřící lidé a teologové – se na tuto skutečnost dívat především z hlediska víry: z hlediska teologického, duchovního.

První důvodem zvláštní závažnosti těchto selhání je oblast morálního jednání: jedná se tu o odklon od povolání k čistotě, které se týká všech lidí a spočívá ve snaze o vnitřní jednotu člověka v jeho tělesném a duchovním bytí: vzniká tu rozdvojenost, „dvojí život“. (2)

Druhým důvodem je ohled na bytostné poslání svátostného kněžství: jedná se o odklon od křesťanského svědectví osob, jejichž posláním je pokračovat v apoštolské službě, t. j. zpřítomňovat Kristovy dary, služebnost, (3) být v celistvosti své bytosti darem. (4)

Třetím důvodem, vyplývajícím z poslání duchovního být celostně darem, je přijetí závazku celibátu slibem daným Bohu, jak je to přikázáno pro všechny kněze v západním obřadu i v některých katolických východních obřadech. Sexuální delikty se tak navíc dostávají do rozporu s tímto slibem.

Čtvrtým důvodem je ohled na ty, pro něž je určeno pastorační působení duchovních. Svátost svěcení není svým posláním primárně určena pro nositele svěcení, ale pro službu druhým, především nositelům (pouze) všeobecného kněžství. (5) Pro toto poslání často duchovní požívají zvláštní úcty a důvěry mezi některými lidmi (věřícími i nevěřícími) – a tato selhání jsou nejen zradou této důvěry, ale vždy také velikým zraněním toho, kdo se stal objektem selhání, především tehdy, jde-li o nevinnou oběť. Lze také obecně říci, že tu jde o ochranu příjemců pastorační služby duchovních, zvláště příjemců svátostí.

Všechny tyto důvody vedou k nutnosti hledat duchovní a pastorační, ale i právní prostředky jak pro nápravu těch, kteří se dopustili selhání, tak však především také pro ochranu jejich obětí a péči o ně. Také z tohoto hlediska je církevní právo nástrojem pastoračního působení církve. (6)

II. Shrnutí skutkových podstat sexuálních deliktů duchovních v CIC 1983

Je třeba mít na paměti, že právo, tím více trestní právo, není s to zahrnout a právně řešit celou oblast morálního jednání: vždy půjde o řešení částečné, a to s důrazem na závažné skutečnosti.

Z hlediska akcentů ve skutkových podstatách jednotlivých sexuálních deliktů duchovních můžeme tyto delikty rozdělit do tří kategorií: oblast životního stylu duchovního, oblast svátostné služby duchovního a oblast správní služby duchovního.

2.1. Delikty proti požadovanému životnímu stylu duchovního

Zde je položen důraz především na praxi evangelijní čistoty. Kombinují se tu hlediska života v čistotě (zvláště s ohledem na slib celibátu), odklon od křesťanského svědectví i dopad na adresáty pastorační služby duchovních.

Jedná se o tyto delikty:

– pokus o uzavření manželství (kán. 1394 § 1), kde je třeba brát v úvahu také existenci manželské překážky svěcení (kán. 1087) – zde je stanoven samočinný trest suspenze, přičemž po marném napomenutí mohou být postupně přidávány jako tresty další zbavení (privationes) nebo dokonce propuštění z duchovního stavu; (7)

– konkubinát nebo jiný vnější hřích proti 6. přikázání desatera spojený s pohoršením (kán. 1395 § 1) – zde je obligatorně stanoveno uložení trestu suspenze, přičemž po marném napomenutí mohou být postupně přidávány další tresty nebo dokonce propuštění z duchovního stavu;

– jiný kvalifikovaný zločin proti 6. přikázání desatera, t. j. za použití násilí, hrozeb, veřejně či s nezletilou osobou mladší 16 let (kán. 1395 § 2) – zde je stanoveno obligatorní uložení spravedlivého trestu, přičemž vzhledem k závažnosti případu lze užít dokonce propuštění z duchovního stavu – z toho vyplývá, že mezi tyto spravedlivé tresty spadají i nápravné tresty, především suspenze.

2.2. Delikty proti náležité svátostné službě duchovního

V tomto případě je položen důraz jak na svátostnou službu duchovních, což je jedno z jejich nejhlavnějších poslání, tak na ochranu obětí takových deliktů.

Jedná se o tyto delikty:

– rozhřešení spoluviníka ve hříchu proti 6. přikázání desatera mimo případ nebezpečí smrti penitenta (kán. 1378 § 1 v návaznosti na kán. 977, kde je mimo případ nebezpečí smrti penitenta stanovena také neplatnost udělení svátosti smíření) – zde je stanovena samočinná exkomunikace, jejíž prominutí je vyhrazeno Apoštolskému stolci;

– svádění k hříchu proti 6. přikázání desatera při příležitosti nebo pod záminkou svátosti smíření (actu vel occasione vel praetextu confessionis) neboli delikt solicitace (kán. 1387) – zde je stanoveno obligatorní potrestání, a to – v závislosti na závažnosti zločinu – suspenze, zákazy, odnětí (privationes), příp. i propuštění z duchovního stavu; (8)

– případně též simonie ohledně udělení nebo přijetí svátostí (kán. 1380) – zde je stanoven obligatorní udělení trestu suspenze nebo interdiktu (analogicky dle obdobných případů lze soudit, že v případě duchovního je primárním trestem suspenze): do oblasti sexuálních deliktů by to spadalo za situace, že by onou „cenou“ za svátostné konání bylo „prokázání sexuální služby“.

2.3. Delikty proti náležité správní službě duchovního

Zde je položen důraz na náležité vykonávání služby, tedy na náležitou apoštolskou službu, přičemž se více chrání dobro společenství Církve než dobro příjemce této (pokřivené) služby.

Jedná se o jednu skutkovou podstatu:

– simonie – dar či slib výhody vůči držiteli úřadu za účelem jednání, či naopak opomenutí jednání (kán. 1386) – zde je stanoveno obligatorní uložení spravedlivého trestu: také v tomto případě by se jednalo o delikt v sexuální oblasti, pokud by onou „cenou“ za správní konání bylo „prokázání sexuální služby“.

III. Procedura vedoucí k uložení nebo úřednímu zjištění trestu dle CIC/1983

Proceduru vedoucí k uložení nebo úřednímu zjištění a vyhlášení samočinného trestu stanoví část 4 ze VII. knihy CIC Procesní právo, kán. 1717–1731.

3.1. Předběžné šetření

První etapou je přípravné řízení neboli předběžné šetření, které je Kodexem dáno na odpovědnost vlastnímu ordináři duchovního (kán. 1717); ten může vést vyšetřování osobně (což bude častější u personálních ordinářů, tedy především u vyšších představených v řeholních institutech a společnostech apoštolského života), nebo prostřednictvím jiné vhodné osoby (což bude častější v případě místních ordinářů). (9)

Přitom je třeba dbát jak na zjištění objektivní neboli materiální stránky deliktu, tak také na zjištění formální neboli subjektivní stránky deliktu včetně okolností působících beztrestnost, sníženou trestnost či zvýšenou trestnost (srov. kán. 1321, 1323–1330). Není třeba zdůrazňovat, že je třeba v této fázi maximálně dbát na zachování dobré pověsti vyšetřovaného (mnohdy však již bývá dobrá pověst již značně narušena).

Podle výsledku tohoto šetření má ordinář (příp. jeho delegát, je-li k tomu pověřen) posoudit, zda se dostatečně prokázalo spáchání deliktu či deliktů (kán. 1718 § 1).

V případě záporné odpovědi se celé řízení ukončí, akta je však třeba uložit v tajném archivu (kán. 1719).

V případě kladné odpovědi na tuto otázku také musí rozhodnout, zda zahájí řízení za účelem udělení či úředního prohlášení trestu a zda k tomu použije cesty soudního procesu (což bývá častější u místních ordinářů), nebo cesty mimosoudního (administrativního) řízení (což bývá častější u personálních ordinářů). Akta je třeba uložit v tajném archivu, pokud však nejsou předána soudu ke konání trestního procesu (kán. 1719).

3.2. Administrativní neboli mimosoudní řízení (per decretum)

Administrativní řízení je jednodušší a obvykle také rychlejší, na druhé straně však je spojeno s menší procesní jistotou než soudní řízení. Administrativní řízení se nesmí užít pro uložení či vyhlášení exkomunikace a uložení trvalých pořádkových trestů (in perpetuum), t. j. především trestu propuštění z duchovního stavu (kán. 1425 § 1 odst. 2, kán. 1342 § 2, kán. 1336). (10)

Ordinář sdělí obviněnému žalobu i důkazné prostředky, o něž se opírá přesvědčení o spáchání zločinu. Zároveň jej předvolá, aby se mohl hájit (kán. 1720 odst. 1).

Spolu s dvěma přísedícími projedná všechny důkazy a tvrzení – jak v neprospěch obviněného, tak v jeho prospěch (kán. 1720 odst. 2). Je vhodné pořídit protokol z této porady.

Pokud se dojde k morální jistotě o spáchání deliktu, vydá ordinář cestou správního rozhodnutí (dekretu) rozhodnutí o uložení trestu. K platnosti dekretu je v něm třeba uvést krátké odůvodnění skutkové (in facto) i právní (in iure), na nichž se zakládá rozhodnutí (kán. 1720 odst. 3).

Přestože to zde Kodex výslovně nenařizuje, je potřebné uvést v dekretu, jaké opravné prostředky má obviněný právo použít – je totiž třeba dbát na ochranu individuálních práv (srov. kán. 221), a proto není náležité po obviněném žádat, aby si sám zjišťoval možnosti další obrany, ba naopak by neuvedení údajů o opravných prostředcích mohlo být dokonce zneužitím právní nezkušenosti obviněného. Opravným prostředkem je v tomto případě odvolání proti správnímu rozhodnutí dle kán. 1732–1739.

3.3. Soudní trestní proces (processus poenalis iudicialis)

V případě soudního trestního řízení předá ordinář potřebná akta ochránci spravedlnosti, který tu plní funkci žalobce ex officio (kán. 1721 § 1). Obžalovaný si má sám zvolit advokáta anebo mu jej určí soud (kán. 1723).

Pokud je to třeba z důvodu pohoršení, k ochraně svobody svědků a zabezpečení náležitého uplatnění spravedlnosti, může obžalovanému ordinář (ne tedy soud) po poradě s obhájcem spravedlnosti předběžným opatřením zakázat výkon posvátné služby nebo úřadu či úkolu, přikázat nebo zakázat pobyt na určitém místě nebo území, nebo mu zakázat veřejnou účast na eucharistii – toto opatření je nutné odvolat po zániku důvodů a samo zaniká ukončením trestního řízení (kán. 1722). (11)

Žaloba může být kdykoli během řízení stažena (kán. 1724). Při projednávání má obžalovaný nebo jeho zástupce vždy právo na poslední slovo či vyjádření (kán. 1725). Pokud se při projednávání ukáže, že obžalovaný nespáchal delikt, má to soudce prohlásit rozsudkem a osvobodit jej (kán. 1726). Obžalovaný není povinen se přiznat a nesmí být brán pod přísahu (kán. 1728 § 2).

Právo na odvolání je velmi široké pro obžalovaného, naopak je striktně vymezeno pro ochránce spravedlnosti: pouze pokud má za to, že nebylo dostatečně napraveno pohoršení a obnovena spravedlnost (kán. 1727).

IV. Delikty vyhrazené Kongregaci pro nauku víry

Pouze v kán. 1362 § 1 odst. 1 se v CIC/1983 hovoří o tom, že Kongregace pro nauku víry má pro sebe vyhrazeny některé delikty. Jejich specifikace vyplývá především z předpisů pro Římskou kurii: dříve z apoštolské konstituce Pavla VI. Regimini ecclesiae universae (15. 8. 1967) č. 31–36, (12) nyní z apoštolské konstituce Jana Pavla II. Pastor bonus (28. 6. 1988) č. 48–55, zvláště č. 52. (13)

Motem proprio Jana Pavla II. Sacramentorum dignitatis tutela z 30. 4. 2001 byly promulgovány Normy Kongregace pro nauku víry ohledně závažnějších deliktů rezervovaných této kongregaci, obsahující materiální část (Normae substantiales) a procesní část (Normae procedurales). (14)

Obsah těchto norem byl sdělen všem biskupům, ordinářům a hierarchům, kterým tyto záležitosti přísluší, listem Kongregace pro nauku víry De delictis gravioribus reservatis z 18. 5. 2001. (15)

Tím je nově upravena jak specifikace skutkové podstaty rezervovaných deliktů, tak procedura jejich projednávání.

Z oblasti sexuálních deliktů duchovních jsou rezervovány tyto delikty:

– rozhřešení spoluviníka v hříchu proti 6. přikázání desatera – kán. 1378;

– svádění k hříchu proti 6. přikázání desatera zpovědníkem při příležitosti nebo pod záminkou svátosti smíření (actu vel occasione vel praetextu confessionis) neboli delikt solicitace – kán. 1387;

– delikt proti 6. přikázání desatera s osobou mladší 18 let spáchaný duchovním (srov. kán. 1395 § 2).

Je nutno si povšimnout, že v posledně jmenovaném případě je tu oproti CIC kán. 1395 § 2 zvýšena věková hranice spáchání deliktu ze 16 let na 18 let věku oběti.

Pro všechny vyhrazené delikty je stanovena delší promlčecí lhůta, a to 10 let, přičemž v případě deliktu spáchaného vůči osobě mladší 18 let začíná běžet promlčecí lhůta teprve dnem nabytí zletilosti dle CIC/1983, t. j. věku 18 let (kán. 97 § 1). Zde je tedy položen větší důraz na ochranu oběti nenáležitého chování duchovního.

V. Procedura projednávání deliktů vyhrazených Kongregaci pro nauku víry

5.1 Přípravné řízení před ordinářem

Pokud se ordinář dozví alespoň s pravděpodobností o spáchání deliktu, je povinen zahájit předběžné řízení za účelem získání důkazných prostředků.

Jeho výsledek je vždy povinen sdělit Kongregaci pro nauku víry (tedy i v případě, kdy usoudí, že ke spáchání deliktu nedošlo nebo když pro to nemá dostatečné důkazy). Sám má akta případu uložit v tajném archivu (srov. kán. 1719).

5.2. Trestní řízení – před Nejvyšším tribunálem Kongregace nebo před tribunálem ordináře

Rozhodnutí o dalším postupu již neleží v rukou ordináře, ale v rukou Kongregace. Ta buď rozhodne, že bude případ šetřit sama, anebo přikáže jeho prošetření ordináři cestou soudního trestního řízení.

Pokud Kongregace rozhodla, že bude případ nadále šetřit sama, bude projednán před Nejvyšším tribunálem Kongregace podle vnitřních norem Kongregace.

Pokud Kongregace rozhodla, že případ má být projednán před tribunálem ordináře, je třeba postupovat podle norem pro trestní řízení a podle norem vydaných Kongregací pro singulo casu; přitom funkce soudce, ochránce spravedlnosti, notáře a právního zástupce obžalovaného smějí v tomto případě vykonávat pouze kněží, a to pod sankcí neplatnosti (!). Akta procesu se mají po jeho ukončení neprodleně zaslat Kongregaci.

Protože si však obvykle odpověď Kongregace vyžádá určitý čas, je možné, aby ordinář ve svém sdělení Kongregaci uvedl, že pro naléhavost případu hodlá pokračovat v řešení případu, a specifikoval způsob tohoto řešení; přitom vždy zůstává právo Kongregace do řešení zasáhnout. Často by prodleva v řízení byla ke škodě duší (srov. kán. 1752).

Odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního tribunálu je vyhrazeno pouze k Nejvyššímu tribunálu Kongregace.

Případy podléhají papežskému tajemství: dokud není věc veřejná (což se děje až rozsudkem), jsou zainteresovaní vázáni tajemstvím v oblasti církevní tak, že je od něho může přede vynesením rozsudku vyvázat pouze autorita stanovená papežem, tedy Kongregace.

5.3. Výrazná specifika projednávání případů rezervovaných Kongregaci pro nauku víry

Je možno konstatovat, že vyřizování případů rezervovaných Kongregaci se vyznačuje zpřesněními a zpřísněními, která jsou orientována na prospěch Církve jako celku i na prospěch obětí (a ochranu eventuálních obětí) sexuálních deliktů spáchaných duchovními.

Jde o tyto prvky:

– Přísnější vymezení skutkové podstaty v oblasti mravnostních deliktů duchovních oproti ustanovení kán. 1395 § 2 – věková hranice je zvýšena z 16 na 18 let.

– Ordinář je povinen zahájit přípravné řízení vždy, kdy se dozví o alespoň pravděpodobném spáchání deliktu.

– Ordinář je povinen oznámit Kongregaci na konci přípravného řízení jeho výsledek, a to i negativní. Tím je dána evidence všech prokázaných i neprokázaných případů celosvětově na jednom centrálním místě, což zabezpečuje, aby tyto informace nebyly opomenuty, jak se to může stát v případě, že dotyčný duchovní změnil (a někdy i vícekrát) příslušnost k ordináři (např. přecházením mezi různými řeholními instituty, mezi řeholním institutem a diecézí a pod.).

– Posouzení dalšího řízení Kongregací (relativní právo exkluzivity v trestním řízení) zajišťuje podstatně jednotnější přístup k jednotlivým kauzám, což přispívá zvýšení právní jistoty jak pro eventuální pachatele (preventivní funkce), tak především pro oběti sexuálních deliktů spáchaných duchovními.

– Pokud je šetření případu svěřeno v prvé instanci tribunálu ordináře, je tu velkou pomocí, že veškerá řízení jsou posuzována Kongregací: ta také plní konzultační funkci, ba dokonce může vydat speciální normy pro singulo casu. To může být velkou pomocí pro obecné církevní tribunály, které v 1. a 2. instanci (diecézní či interdiecézní, metropolitní tribunály) řeší v drtivé většině případů otázku nulity manželství; trestní kauzy nejsou časté, tím méně kauzy pojednávající o sexuálních deliktech duchovních, což vede k nedostatku zkušenosti diecézních (interdiecézních) a metropolitních soudů v této materii.

– Omezení odvolání na Nejvyšší tribunál Kongregace (absolutní právo exkluzivity v odvolacím řízení) zajišťuje jednotnost a odbornost projednání.

– Desetiletá promlčecí lhůta je výrazně delší než v ostatních případech (srov. kán. 1362 § 1); odložení počátku počítání promlčecí lhůty na dosažení zletilosti (srov. kán. 1362 § 2) dává oběti sexuálního deliktu spáchaného vůči neplnoleté osobě možnost reálné snahy o zjednání spravedlnosti, což nelze v nižším věku snadno realizovat.

– Případy podléhají papežskému tajemství: dokud není věc veřejná (což se děje až rozsudkem), jsou zainteresovaní vázáni tajemstvím v oblasti církevní tak, že je od něho může přede vynesením rozsudku vyvázat pouze autorita stanovená papežem, tedy Kongregace – tím je také chráněno dobré jméno obžalovaného před vynesením rozsudku, protože v církevním právu také platí presumpce neviny.

VI. Vztah církevního soudnictví k sekulárnímu soudnictví s ohledem na platné právo v České republice

CIC/1983 stanoví v kán. 1311: „Církev má vrozené a vlastní právo trestat věřící, kteří spáchali zločin.“ Jak lze postřehnout, chybí tu slovo „výlučné“; to znamená, že se tu tedy legálně (samotným zákonným textem) uznává za vlastní konání světské moci, především světským soudům, pokud se skutková podstata vyskytuje shodně nebo obdobně v obou právních systémech, a to i v případě duchovních.

Pokud se skutková podstata shoduje či vyskytuje obdobně, naopak se počítá s tím, že je pachatel obvykle stíhán světskou mocí. To má svůj odraz v ustanovení ohledně ukládání trestů v Kodexu kanonického práva, kán. 1344 odst. 2:

„I když zákon používá přikazujících slov, může soudce podle svého svědomí a moudrého vážení upustit od uložení trestu nebo uložit mírnější trest nebo trestní pokání, jestliže se viník napravil a napravil i pohoršení nebo jestliže byl dostatečně potrestán světským představeným nebo se předvídá, že jím bude potrestán.“

Ani Kodex kanonického práva, ani list Kongregace z 18. 5. 2001 nikde nestanoví, že je zakázáno nebo nevhodné, aby zločin byl vyšetřován či dokonce odsouzen světskou mocí – na druhé straně to ani nenařizuje.

Určité pochybnosti v této souvislosti by mohl vyvolat požadavek dodržování papežského tajemství: tím však není dotčeno státní řízení – zde je dovoleno vyjevit to, co není předmětem církevního soudního procesu, ba dokonce i to, co by z něho bylo „odtajněno“.

Nejlepším řešením (a prakticky často nejvhod-nějším, ba jediným možným řešením) je souběžné světské i církevní řízení – viz níže.

Ze skutkových podstat vyjmenovaných ve zmíněném listě Kongregace se však církevní právo a české právo stýká pouze ohledně mravnostních deliktů spáchaných duchovními na nezletilé osobě; ostatní delikty jsou ryze církevní. Tomuto církevnímu mravnostnímu deliktu by v českém trestním zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odpovídaly především tyto trestné činy:

– ohrožování výchovy mládeže (§ 217);

– svádění k pohlavnímu styku (§ 217a);

– ohrožování pohlavní nemocí (§ 226);

– znásilnění (§ 241);

– pohlavní zneužívání – pohlavní styk s osobou mladší 15 let (§ 242) a pohlavní zneužití svěřené osoby (§ 243);

– eventuálně incest (§ 245);

– případně obchodování s lidmi (§ 232a), vydírání (§ 235) či útisk (§ 237).

Ohledně výše uvedených trestných činů platí dle § 167 trestního zákona (nepřekažení trestného činu) povinnost překazit trestné jednání, pokud se někdo hodnověrným způsobem doví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin, pouze v případě znásilnění (§ 241) a pohlavního zneužívání (§ 242); v žádném z výše uvedených trestných činů však nenastává oznamovací povinnost dle § 168 trestního zákona.16

V praxi velmi často probíhají obě soudní jednání souběžně; a protože má státní právo více možností zjišťování rozhodných skutečností v důkazném řízení (součinnost policie České republiky, případně dalších orgánů), obvykle církevní soud vyčká na rozhodnutí světského soudu. Někdy také církevní představený iniciuje světské trestní stíhání, ať vlastním podnětem (trestní oznámení), anebo apelací na obviněného, aby se šel sám udat orgánům činným v trestním řízení.

Přitom je z církevní strany také možné uplatnit předběžné opatření, o kterém mluví CIC/1983 v kán. 1722 (viz výše bod 3.3). Této možnosti bývá v takových kauzách hojně využíváno.

Závěr

Ačkoli nelze nepřiznat, že k novější a přesnější úpravě kanonickoprávního řešení sexuálních deliktů duchovních přispěly neblahé skandály v posledních desetiletích, je třeba konstatovat, že předpisy kanonického práva vycházejí především z teologických důvodů. Snaží se přitom také plně využít toho, co je pro Katolickou církev specifické (a často také kritizované): jejího centralismu.

Při stanovení norem byla užita dokonce cesta zpřísnění dosavadní právní materie, a to v oblasti hmotné i procesní.

Z analýzy norem je zřejmé, že kanonickoprávní předpisy vycházejí z principu ochrany obviněného jedince (zde obviněného duchovního), a proto pro jeho odsouzení (a tedy i dehonestaci) vyžadují značnou míru procesní jistoty; to může mít za následek menší míru ochrany společnosti a obětí či eventuálních obětí dotyčného klerika. Zde nutně narážíme na značnou omezenost práva, které nikdy není s to nahradit morálku ani zjednat zde na zemi úplnou spravedlnost.

Na druhé straně kanonické normy neobsahují kogentní ustanovení pro ochranu obětí sexuálních deliktů duchovních a následnou péči o tyto oběti – tato oblast je obtížně normovatelná, a proto je ponechána pastorační péči ordinářů; neměla by však být zanedbávána (což se někdy bohužel děje).

Kanonickoprávní úprava nevylučuje projednávání těchto deliktů dle sekulárního práva, ba předpokládá součinnost obou právních systémů.

Sekulárněprávní úprava v České republice nikterak nezavazuje katolické ordináře k oznámení spáchaného trestného činu v oblasti sexuálních deliktů duchovních, jak je specifikuje kanonické právo. K překažení trestného jednání zavazuje pouze v případě trestných činů znásilnění a pohlavního zneužívání.